MUŽ V ZRCADLE - 12. Cesta do neznáma

10. února 2015 v 21:05 | Náměsíčná |  Muž v zrcadle - povídka
Slibovala jsem, a tady je... Nový díl povídky. Nejspíš si už nepamatujete o čem byl ten předchozí, ale vždy si ho můžete připomenout tím, že si ho znovu přečtete.
Přeji příjemnou zábavu! :)
______________________________________________________________________________
Uplynuly již tři týdny, co jsem se nastěhovala k Michaelovi a čím dál tím víc jsem se cítila být zamilovaná. Michael sice poslední dobou dost pracoval na albu, byl skoro každý den ve studiu, ale vždy si na mne ve svém dni udělal alespoň na chvíli čas. Také mi stále opakoval, jak moc pro něj znamenám. Byla jsem šťastná ve chvílích s ním, ale také jsem se začínala cítit osamělá, když nebyl vedle mne. Bála jsem se toho, že mne jednoho dne nechá. Všechno nasvědčovalo tomu, jako bychom se my dva nikdy neměli rozejít, ale já se toho stejně bála.
Bylo pondělí ráno, věděla jsem, že Michael má zrovna dnes volno. Ležel vedle mě na posteli a spal. Už nějakou dobu jsem byla vzhůru, ale nevstala jsem. Jen jsem ležela s hlavou vedle jeho nahého hrudníku a poslouchala tlukot jeho srdce. Buch buch, buch buch. Tiše a pravidelně oddychoval. Neubránila jsem se a lehce ho políbila na tvář. Usmál se.
"Dobré ráno.", zašeptal a otevřel oči.
"Dobré…", odvětila jsem a přitulila se k němu.
"Nechce se mi vstávat.", zasmál se a pohladil mne něžně po vlasech.
"Ale měli bychom. Nechceš přeci prošvihnout celý den."
"Ty jsi můj den." Řekl a políbil mne. Odhrnul mi vlasy z čela a začal si s nimi hrát.
"Ale no tak. Něco podnikneme…", řekla jsem mu a posadila se.
"To je dobrý nápad. Taky bych někam zašel."
"Za hoďku vyrážíme?"
"Počkej, vždyť ještě ani nevíme kam.", zasmál se Michael.
"No právě že já vím.", usmála jsem se a mrkla na něj. Potom jsem vstala a odběhla do koupelny.
Za půl hodiny jsme se oba sešli u snídaně.
"Katie, řekni mi, kam chceš jet.", začal Michael.
"Hele, nech se překvapit.", nedala jsem se a tajemně se na něj podívala. Z jeho pohledu bylo jasné, že je šíleně zvědavý.
"A jak se tam dostaneme?"
"Umím řídit, odvezu nás tam."
"No dobře, ale je ti jasný, že to není tak jednoduchý?"
"Michaele, co je to dneska s tebou?" Smála jsem se, protože byl jako malé dítě, které chce vědět, jestli pojedeme na pouť nebo do cirkusu.
"Co by bylo." Usmál se na mě. "Ty sama víš moc dobře, jak se chovají lidé, když mě vidí."
"Lidi nás neuvidí."
"Dobře, Katie. Budu ti věřit jo. A doufám, že to bude stát za to, nebo s tebou už nikam příště nepojedu.", řekl mi Michael s úsměvem a strčil si do pusy toust.
"To si piš, že to bude stát za to!", Mrkla jsem na něj a taky se pustila do své snídaně.
Za čtvrt hodiny jsme už vycházeli z domu. Michael mi svěřil klíčky do svého černého BMW, se kterými jsem točila na prstě s černými slunečními brýlemi na očích a stála u dveří řidiče. Dívala jsem se na Michaela, jak šel směrem ke mně a smál se jako sluníčko.
"Dneska budu tvým bodyguardem já." Řekla jsem mu s kamennou tváří a nastoupila.
"To jsem zvědavý, jak dopadneme…" odvětil mi Michael a sedl si na místo spolujezdce.
"Náhodou, jako malá jsem dělávala karate.", řekla jsem.
"To se cení.", zasmál se Mike. "By mě zajímalo, co si pamatuješ."
"Nech mě žít, jo? Měl bys mi věřit, protože nic jinýho ti stejně nezbývá.", s těmi slovy jsem nastartovala. Motor tiše naskočil. Vyjela jsem z garáže na ulici a rozjela se směrem na hlavní silnici. Pustila jsem potichu rádio, bylo naladěné na nějaké stanici, kde hráli zrovna velmi pomalou a romantickou písničku. Všimla jsem si, že Michael si tiše pobrukuje.
"Kdo je to?", zeptala jsem se.
"To je Luther Vandress. Mám strašně rád jeho hlas.", usmál se Michael a podíval se na mě, zatímco nepřestával zpívat. Text písně byl opravdu dojemný a píseň se mi líbila. Neubránila jsem se a začala se pohupovat do pomalého rytmu. Luther píval o tom, že by chtěl ještě jeden tanec se svým otcem a do svého zastřeného hlasu dával všechny emoce.

Další písně na rádiu už byly rychlejší, většinou šlo o takovou tu americkou klasiku jako Witney Houston, James Brown nebo Celine Dion. Jako čtvrtý přišla na řadu Michaelova písnička Billy Jean.
"Jééé!" zakřičela jsem a přidala hlasitost. Začala jsem zuřivě kývat hlavou dopředu a dozadu do rytmu písničky a zpívala text. Michael na mě za začátku civěl jako na blázna, ale pak se přidal. Spolu sme se smály a snažili překřičet jeden druhého. Málem jsem dokonce přejela odbočku, ale na posledn í chvíli jsem zahnula. Vyjeli jsme z L.A. a mířili po silnici dál. Na kraji silnice jsem si všimla policejního auta, které namátkově stavělo auta na kontrolu. Na nás zrovna přišla řada. Ztlumila jsem rádio a zastavila na krajnici.
"Tak to sem zvědavý jak tohle dopadne.", řekl Michael.
"V klidu, nic se neděje.", mrkla jsem na něj a otevřela okýnka.
"Dobré dopoledne, paní řidičko. Poprosím o vaše doklady." Řekl policista a sehnul se do okýnka. Pohlédl na Michaela a zarazil se.
Podala jsem mu doklady a usmála se na něj. "Děje se něco?"
"Kdepak, nic se neděje." Policista si vzal doklady a narovnal se. Poodešel ke svému autu a chvíli mluvil na svého kolegu. Ten pak vyskočil a oba se zas vrátili k nám.
"Doklady máte v pořádku.", usmál se a vrátil mi je. "Je to ode mne hloupé, ale váš spolujezdec je… Ehm…"
"Michael Jackson, těší mne." Předběhl ho Michael a protáhl se kolem mě, aby mohl policistovi podat ruku. Ten mu ji nevěřícně stiskl, byl jako u vytržení a druhý policista také.
"Pane Jacksone, mohli bychom vás poprosit o autogram?", zeptal se ten druhý a podal Michaelovi blok i s propiskou.
"Jistě pánově. Každému jeden?"
"To by bylo skvělé." Odvětil policista. Nadiktovali Michaelovi svá jména na věnování a ten jim už za chvíli vracel blok i propisku.
"Moc děkujeme, pane Jacksone. Šťastnou cestu!", rozloučili se policisté a celí rozesmátí se vydali zpět ke svému autu.
"Tak. Ti snad byli první i poslední dneska." Michael se díval z okýnka a pozoroval krajinu kolem nás.
"Tvoji fanoušci jsou uplně všude…", zasmála jsem se. "Měl bys být rád, že tě má tolik lidí rádo."
"Ke štěstí bys mi stačila jen a jen ty, nikdo jiný."
"To je od tebe hezké slyšet. Myslím ale, že by ses měl svým fanouškům více věnovat. Třeba uspořádat autogramiádu nebo udělat rozhovor, aby o tobě slyšeli, že vůbec žiješ."
"S tím nemám moc dobré zkušenosti. Ale měl bych, máš pravdu."
"Rozhovor?"
"Proč ne… Jen musím najít solidního a důvěryhodného novináře.", odvětil.
"Pomůžu ti hledat.", usmála sem se na něj a jednou rukou ho pohladila po stehně, zatímco druhou stále řídila.
Odbočila jsem z dálnice na malou silničku, která vedla zelenýma kopečkama k lesu.
"Za chvíli tam budeme."
Jeli jsme ještě pět minut, než jsem zastavila na místě.

_____________________________________________________________________________
Snad se díl líbil. Osobně doporučuji píseň v článku Luther Vandross - Dance with my father <3

Hezký večer,
God bless you
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikola Nikola | 11. února 2015 v 15:48 | Reagovat

Poslední kapitolu, jsem tuším četla před Štědrým dnem... takže se mi z ní vybavuje jen něco, ale doplním si mezery. Děkuji ti za další pěkný dílek. :-)

2 Nefra Nefra | 14. února 2015 v 3:22 | Reagovat

Hezké,jsem zvědavá co bude dál

3 wanna-be-rain wanna-be-rain | 14. února 2015 v 14:54 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama