MUŽ V ZRCADLE - 11. Uzdravit svět

23. prosince 2014 v 12:28 | Náměsíčná |  Muž v zrcadle - povídka
Mám tu malý předvánoční dárek, v podobě nového - super dlouhého - dílu Muže v zrcadle.
Snad se vám bude líbit, zanechce prosím komentář se svým názorem, kritikou atd.
Také bych uvítala nějaký nápad, kterým by to mohlo pokračovat, potřebuji nějakou inspiraci. Díky. :)
A tady to už je, příjemnou zábavu:


Šla jsem zamyšleně ulicí k místu, které kdysi bývalo mým domovem. Nyní se mi zdálo tolik cizí, ale probouzelo ve mně vzpomínky. Robův dům byl přímo přede mnou. Zastavila jsem se přede dveřmi a poslouchala, jestli uvnitř neuslyším nějaký hluk. Nic. Možná Rob není doma. Problesklo mi hlavou, ale odejít jsem neplánovala. Měla jsem vlastní klíče, a pokud nevyměnil zámky, dostanu se dovnitř. Zasunula jsem klíč do zámku, šlo to, a lehce jsem odemkla.
Uvnitř bylo ticho, ale cítila jsem něčí přítomnost. Prošla jsem předsíní do kuchyně a potom jsem šla chodbičkou kolem otevřených dveří ložnice. Nahlédla jsem dovnitř. Na posteli tam spal Rob. Lehce oddychoval a já bezděky pozorovala jeho nadzvedající se hrudník. Opřel jsem se o futro a jen tak tam stála. Ani jsem si neuvědomovala, že se usmívám, ale přála jsem si, aby se Rob probudil a vše bylo zas jako dřív. Ne, nepřála! Trhla jsem sebou, když jsem si vzpomněla na Michaela. Zavřela jsem oči a přála si, aby to celé byl jen sen. Ale když jsem oči zas otevřela, skutečnost se zdála být ještě reálnější než kdy dřív.
Rob se pohnul na posteli a líně se protáhl. Potom otevřel a oči a uviděl mě.
"Katie?", řekl a rychle se posadil na posteli.
"Ahoj Robe.", odpověděla jsem mu.
"Jak dlouho už tady jsi?"
"Před chvílí jsem přišla…"
"Hele, Katie…", začal Rob. "To co bylo… Eh, tedy mám na mysli to, co jsem ti řekl… omlouvám se.", řekl a vstal pomalu z postele, zatím co si na sobě zapínal košili.
"Ještě mi řekni, žes to tak vlastně vůbec nemyslel.", řekl jsem mu na to sarkasticky.
"Máš pravdu, nemyslel. Není den, abych toho nelitoval. Nevím, co to do mě vlítlo.", řekl a znělo to tak věrohodně, že mi ho skoro bylo líto, když to říkal.
"Jenomže já…"
"Já vím, jsi teď s Jacksonem. Chápu to, má prachy, je slavnej, můžeš být na sebe pyšná, je to opravdu dobrá partie."
"S Michaelem nejsem kvůli penězům.", odpověděla jsem klidně.
"Já vím. Taky tě přemluvil, aby ses zbavila toho dítěte, viď? Nebo to byl tvůj nápad?"
"O čem to proboha mluvíš?! Nikdy jsem nebyla těhotná! To máš z novin?", řekla jsem mu, ale stále nemohla uvěřit tomu, co jsem od něj slyšela.
"Katie…", řekl a díval se na mně.
"Co? Nevěříš mi?"
"Ne, věřím ti. Samozřejmě, že ti věřím."
"Hm…"
"A proč jsi teď tady?" Zeptal se mě.
"Jdu si pro zbytek mých věcí."
"Když jsi odešla, všechny jsem je nechal na svém místě. Klidně si je sbal.", řekl. Zase se mi zdál jako ten starý dobrý Rob.
"Katie?", řekl najednou.
"Co?"
"Odpustíš mi?", přistoupil ke mně a díval se na mne pohledem štěněte. Byla jsem zmatená, co mám říct? Že mu odpouštím? Ale myslela bych to upřímně? Po tom, co mi udělal, a jak jsem se kvůli němu cítila?
"Kolikrát jsi mne podvedl?", zeptala jsem se ho, jako by na tom záleželo. Jako by to mělo rozhodnout, že mu odpustím, nebo ne.
"Já… Katie, když jsem ti tamto říkal, přeháněl jsem. Opravdu hodně…"
"Kolikrát Robe?", nenechala jsem se odbýt.
"Jednou. Bylo to jednou jedinkrát a od té doby, co jsi odešla jsem neměl žádnou. Tamto nebylo nic vážného, přísahám."
"Děkuju, že jsi upřímný. Vážím si toho a věřím ti."
"Katie, chci, abys věděla, že jediné na to myslím od té doby, cos odešla, jsi ty. V noci nemohu spát, mám výčitky. Snažil jsem se ti zavolat, ale nikde jsem nemohl sehnat tvé číslo. Jediné, co chci je, aby ses na mně už nezlobila. Vím, že jsem ti hodně ublížil, ale není dne, abych toho nelitoval. Prosím…" Jakmile to řekl, došlo mi, že mu musím odpustit.
"Máš pravdu. Ublížils mi opravdu hodně, ale nevíš jak moc. Byla jsem na dně a to kvůli tobě. Ale odpouštím ti."
Rob se na mně podíval a usmál se, oči mu zářily. "Děkuju", řekl.
Potom mne pohladil po tváři. Cítila jsem napětí, věděla jsem, že to není správné, ale nedokázala jsem se pohnout a zabránit tomu, aby mne políbil. Trvalo to ale jen chvilinku, než jsem se mu vysmykla.
"Ne, Robe. Mezi námi je konec. Odpustila jsem ti, mám tě ráda. Ale mám Michaele a toho miluju."
"Bože, jsi tak krásná. Chci tě, Katie.", řekl a začal se na mne sápat.
"Přestaň Robe!", vykřikla jsem a odstrčila ho od sebe.
"Ale no tak, Katie. Jen si trochu užijeme."
"Nesahej na mně!", řekla jsem a couvala od něj. "Jen si vezmu svoje věci a zas odejdu.
"Jo, jasný, Promiň.", zastavil se a jednou rukou si prohrábl vlasy. Odstoupil stranou a nechal mne projít do ložnice.
Vešla jsem tam a ze skříně vyndala velkou cestovní tašku, a začala jsem si do ní dávat zbytek věcí, co jsem po domě našla.
"Chceš kafe?", zeptal se mě Rob.
"Jo, dám si. Díky.", odpověděla jsem mu a dál se věnovala balení. Rob odešel do kuchyně, aby připravil kávu.
Sedla jsem si na okraj postele a hlavu si složila do dlaní. Nechala jsem ho, aby mne políbil, vyčítala jsem si. Ale nebyla to přeci moje chyba, řekla jsem si nakonec, ale jestli jsem tomu opravdu věřila, jsem si tak jistá nebyla.
Po chvíli pro mě Rob přišel, že je káva hotová. Odešli jsme do obýváku a sedli si na pohovku.
"Tak mi řekni, jak se máš?", zeptal se Rob, spíš jen aby sme měli o čem mluvit, než že by ho to opravdu zajímalo.
"Dobře… Vlastně výborně.", odpověděla jsem.
"Tak to věřím, musíš si tam žít jako princezna." Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem se usmála a napila kafe. Přišlo mi, jako by se chtěl do Michaela strefovat a to se mi nelíbilo. Opět jsem na sobě cítila jeho pohled, bylo mi to najednou celkem nepříjemné.
"A co Michael?"
"Co s ním?", odvětila jsem.
"Jak se má, jaký je… Něco mi o něm řekni."
"Oh, tak dobře. Michael je strašně pozorný, víš. Cítím se s ním opravdu šťastná, a… Ani vlastně nevím, proč ti to říkám. Je to divný."
"Co je na tom divnýho?", nechápal Rob.
"Přijde mi, že se s tebou nemůžu bavit jako s kamarádem po tom všem."
"Hmm. No, každopádně jsem rád, že jsi s nim šťastná.", usmál se na mně.
"A jak se máš ty?", zeptala jsem se po chvíli ticha.
"Jde to. To víš, mám hodně práce… ale seznámil jsem se s jednou milou holkou, je to taky modelka, zítra spolu jdeme na večeři."
"To je skvělý Robe."
"Jo, to je. Ale ne tak skvělý jako ty…", řekl.
"Robe, tohle neříkej."
"Proč? Je to pravda!"
"Svojí šanci jsi měl."
"Můžeme začít od znova…"
"Přes tohle jsem se už přenesla. A ty bys měl taky…", řekla jsem mu na rovinu.
"Ale to nejde, Katie. A neříkej mi, že jsi na mě od té doby, co ses přes to přenesla, nemyslela…" Na to jsem nevěděla co říct, myslela jsem na něj, a to víc jak jednou. Byla jsem zticha, měla jsem sklopenou hlavu a hrála si s konečky vlasů.
"Tak vidíš.", řekl.
"To nic neznamená.", namítla jsem.
"Lžeš sama sobě."
"Ne, Robe. Lhala bych, kdybych řekla, že tě chci zpátky.", odpověděla jsem mu možná až moc ostře, protože mně jeho dotěrnost opravdu rozčilovala.
"Jak myslíš.", řekl uraženě. "Ale pravda je, že nikdo nevěří, že vám to s Michaelem vydrží. On je superstar, ty jsi nula, nicka." Zalapala jsem po dechu.
"Jak tohle můžeš říct?" Jeho slova mi naprosto vyrazila dech.
"Jen jsem upřímný Katie.", odpověděl mi s úsměvem na tváři.
"Už budu muset jít.", řekla jsem a rychle jsem se zvedla. Hodila jsem na sebe kabát a popadla tašku se svými věcmi.
"Hezký den," řekl jen Rob a rozvalil se na pohovce.
Otočila jsem se na něj, chtěla jsem křičet, ale ovládla jsem se.
"Tobě taky.", řekla jsem jen a odešla.
Šla jsem rychle, ale studený vítr se do mne opíral a profoukl můj teplý kabát. Ochladilo se. Před očima jsem stále měla Roba. Byla jsem na něj opravdu naštvaná. Nechápala jsem, proč to řekl, ale také jsem bohužel začala přemýšlet nad tím, co to vlastně řekl. Že Michael je superstar a já jsem nikdo, že nám to nevydrží… Měl pravdu? Podle všeho ano, ale Michael mne tak krásně zapřísáhl, že mne nikdy neopustí. Ale přesto… Mne samotné začalo připadat, že ten vztah nemá budoucnost.
Zamyšleně jsem šla ulicí, že jsem si málem nevšimla taxíku, který parkoval u hlavní silnice. Nastoupila jsem a řekla řidiči adresu. Seděla jsem na zadní sedačce, tašku jsem měla položenou vedle sebe. Cítila jsem, že se na mne řidič pořád kouká ve zpětném zrcátku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a koukala se z okýnka.
"Promiňte že otravuju, ale nejste vy ta od Jacksona?", řekl najednou řidič. Opravdu mne to zaskočilo.
"Co prosím?" To bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli zmohla.
"No od Michaela Jacksona. Ste jí fakt strašně podobná. Katherine Williams se myslim jmenuje. Psali o ní teď dost v novinách… Víte, sem Michaelův velkej fanda a fakt mu ten vztah přeju. Víte, ta holka vypadá fakt sypamticky, prostě se mi líbí.", řekl řidič.
"Taky jsem už o ní slyšela…", řekla jsem jen, ale měla jsem sto chutí řidiči říct, že to jsem já. Za to jsem ale byla ráda za to, co o mně řidič řekl. Taková slova vždy potěší.
"Hm… a co vy? Nejste ani Michaelova fanynka?"
"Nijak zvlášť." Odpověděla jsem pravdivě. Vlastně jsem jeho hudbu ani neznala. Trochu jsem se v duchu zastyděla a rozhodla jsem se, že jen co přijedu zpátky, musím to hned napravit.
"To je škoda. Víte, on je opravdu výborný umělec. A navíc i skvělý člověk.", pokračoval řidič. Bylo vidět, že narazil na své oblíbené téma.
"To ano.", přitakala jsem mu.
"Nevadilo by vám, kdybych od něj něco pustil v rádiu? Mám tady jeho kazetu."
"Vůbec ne. Co je to za album?"
"Bad.", řekl a zmáčkl tlačítko. Trochu to v rádiu zapraskalo a pak se ozvaly první tóny písně. Tů tů tů tutu tu tů tů tutu… A pak Michaelův hlas. Your butt is mine gonna take you tight just show your face in broad daylight… Překvapilo mě, v jaké tónině zpíval, protože jeho hlas, když mluvil zněl uplně jinak. Ta písnička se mi líbila. Pak následovaly ještě další dvě, než sme dorazili před Michaelův dům. Přišlo mi to divné, možná trošku vtipné, že ten taxikář nemá ani zdání o tom, že tohle je Michaelův dům. A pak mě něco napadlo…
"Nechtěl byste na chvíli se mnou dovnitř?" zeptala jsem se, ani jsem moc nepřemýšlela, co dělám.
"Jste moc hodná, ale musím pracovat.", usmál se na mně taxikář. Vypadal mile a jako slušný člověk.
"Jen na chvilinku. No tak, ta práce vám nikam neuteče.", přemlouvala jsem ho dál.
"No já nevím. A proč bych tam měl chodit?"
"Neptejte se, pojďte a uvidíte.", odpověděla jsem mu a podala mu peníze za cestu.
"Díky.", řekl taxikář a vzal si ode mě peníze.
"Tak co? Půjdete?", podívala jsem se na něj.
"Tak dobrá. Ale opravdu jen na chviličku.", řekl a vystoupil z auta. Otevřel mi dveře a já se taky vysoukala ven. Šla jsem k brance a odemkla ji. Vešli sme do zahrádky před domem.
"To by mne opravdu zajímalo, proč jsem sem měl s vámi chodit."
"Nebudete litovat.", odpověděla jsem mu. Odemkla jsem dveře od domu a vešli jsme dovnitř. Odvedla jsem taxikáře do kuchyně.
"Posaďte se tady prosím a chvíli počkejte. Hned budu zpátky.", řekla jsem mu a odešla do předsíně. Rychle jsem vyběhla schody nahoru. Zaťukala jsem na Michaelovu ložnici.
"Dále.", ozval se Michaelův hlas. Otevřela jsem a nakoukla dovnitř. "Á, to jsi ty. Tak jak jsi pochodila u Roba?", zeptal se mě. Seděl u stolu, v ruce držel tužku a zřejmě ještě před chvílí něco sepisoval.
"To ti řeknu potom. Michaele, udělal bys pro mne prosím jednu maličkost?", řekla jsem mu a mile se na něj usmála.
"Jistě. Co potřebuješ?"
"No, bude to znít asi divně, hlavně se na mně prosím nezlob. Když jsem jela zpátky, vezl mne jeden taxikář, byl opravdu moc milý… No, a dozvěděla jsem se od něj, že je to tvůj obrovský fanoušek… Říkal o tobě opravdu moc hezké věci a pak sme celou cestu poslouchali to album Bad.", na chvíli jsem se odmlčela.
"To se super Katie, ale co je s tím?", ptal se Michael.
"Ten taxikář teď sedí dole v kuchyni. Neví, že je ve tvém domě. Prosím Michaele, šel bys za ním dolu a pozdravil se s ním?", řekla jsem mu a podívala se na něj psíma očima.
"Cože? Tys sem pozvala nějakýho cizího taxikáře?", vykulil oči Michael.
"Ale no tak. Je opravdu moc milej a bude se ti líbit. Jen tam za ním jdi a uvidíš.", usmála jsem se.
"Katie, tohle je šílený.", zasmál se Michael. "Ale vlastně… taky proč ne. Půjdu tam.", řekl a mně spadl kámen ze srdce, že se na mě nezlobí.
Šli jsme vedle sebe dolu ze schodů. Do kuchyně jsem vešla jako první, Michael se zastavil přede dveřmi a čekal.
"Tak co?", ptal se mne taxikář.
Usmála jsem se na něj a řekla: "Ráda bych vám někoho představila."
V tu chvíli vešel do dveří Michael. Taxikář ho přejel pohledem, nedošlo mu to hned. Pak se zarazil a podíval se pozorněji. V jeho výrazu se mísilo překvapení, nedůvěra a radost.
"Dobré poledne. Vítám vás u nás doma.", řekl mile Michael a vykročil směrem k taxikáři. Ten jen zaraženě stál s otevřenou pusou. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval a odpověděl.
"Páni… Chci říct. Dobré. No… Em. Michaele, strašně moc rád vás poznávám. Je mi opravdu strašnou ctí. A vy tedy musíte být slečna Williamsová, já to věděl hned od začátku. Ale tohle… tohle by mne teda ani ve snu nenapadlo. Páni, vážně nevím co říct. Michaele... strašně moc vás obdivuji, vaší tvorbu a všechno co děláte. Nemůžu tomu uvěřit!", spustil taxikář. Michael k němu přistoupil a podal mu ruku.
"Také mne těší, že vás poznávám. Ale tykejte mi prosím. A jak se jmenujete?"
"Jistě. Jsem Jim, taky mi tykej.", odpověděl taxikář.
"Nechceš se posadit a dát si kafe nebo čaj?", zeptal se Michael.
"Jistě, rád. Kafe prosím.", usmál se Jim a sedl si na židli.
"Dojdu pro něj.", řekla jsem a odešla uvařit kávu. Michael a Jim se spolu mezitím bavili. Jimovi chvíli trvalo, než se uplně vzpamatoval, ale Michael se k němu choval opravdu přátelsky.
"A na čem teď zrovna pracuješ?", ptal se Jim.
"Na novém albu. Bude se nejspíš jmenovat Dangerous. Ještě nejsme ani v půlce."
"Páni! To je super. Kdy vyjde?"
"To nevím, snad příští rok na jaře.", odpověděl Michael.
"To je skvělé. Už se těším. No… a nezazpíval bys nějakou písničku, kterou už máš hotovou?"
"Chceš, abych zazpíval?", zasmál se Michael.
"Je to hloupý, co? Ale tohle sem si vždycky přál, slyšet tě naživo zpívat. Bez hluku publika, abys zpíval jen pro mě."
"Tak fajn. Mám hotovou jednu píseň, kterou bych ti mohl zazpívat, jmenuje se Heal the World. Snad se ti bude líbit.", usmál se Michael. Akorát ve chvíli, kdy jsem šla zpátky se tři šálky kávy, začal zpívat.
There's a place in your heart, and I know that it is love…
Bylo to vlastně uplně poprvé, co jsem slyšela Michaela pívat. A bylo to krásné. Text té písně byl tak dojemný, že jsem se málem rozplakala. A to, jak procítěně to zpíval… protože věděl, o čem zpívá.
Heal the world, make it a better place for you and for me and the entire human race…
Nebyla to jen prázdná slova, ta píseň měla hluboké poselství. Zpíval o tom, jak to vidí, jak to cítí, a já věděla, že má pravdu. Ta melodie se nesla tichem a jeho hlas se odrážel od stěn. Bylo to jako modlitba, naděje, prosba… Tolik bolesti v jedné písni. A ten krásný hlas…
Když dozpíval, zůstali sme já i Jim jen sedět. Ani jeden z nás se neodvážil přerušit to ticho, nechali sme doznít poslední nevyřčená slova té písně. Teprve Michaelův jemný hlas nás vytrhl ze snění.
"Dáme si tu kávu?"
"Ano.", odpověděla jsem a podala jim jejich šálky.
Seděli sme tam na židlích a uvolněně sme si povídali, dokud Jim nedopil svoje kafe a neřekl, že už se zas musí vrátit do práce. Michael se mu podepsal na kus papíru a rozloučil se s Jimem s tím, že je zde kdykoliv vítaný i se svou rodinou. Pak sme zas zůstali jen já a Michael.
"Ta píseň je opravdu nádherná…", řekla jsem, když sme spolu seděli na pohovce v obývacím pokoji. "Cítila jsem to… to poselství, uplně to mnou prostupovalo."Heal The World, 1988 Nate Giorgio (would be gorgeous framed up in my home)
"Díky… Ano, ta píseň má poselství. Je zajímavé, jak to na tebe působilo.", usmál se Michael.
"Taky chci uzdravit svět."
"V tom případě bychom s tím měli něco udělat, ne?", zasmál se Michael.
"Nevím kde začít…"
"U dětí. Musíme začít u dětí, protože ty jsou naše budoucnost."
"Nepřipadáš si někdy bezmocně? Myslím, ty těm dětem pomáháš, ale stejně… tisíce, možná miliony jich pořád zůstává bez pomoci. Mají hlad, bojí se, jsou nemocné. A nemají žádné vyhlídky na lepší život. Co s tím můžeme dělat?"
"Víš, když zpívám Uzdravme svět, nemyslím tím jen tebe a mne, ale myslím tím všechny, co můžou něco dělat. A takových lidí je spousta. Nikdy bych si netroufl uzdravit celý svět sám. Musíme přijmout pomoc jiných lidí aspolečně můžeme změnit svět…"





______________________________________________________________________________________________________________
Vím, že jsem slibovala kresbu Katie, ale myslim, že se moc nepovedla. Zkusim to ještě jednou a tu sem snad dám. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikola Nikola | 23. prosince 2014 v 20:02 | Reagovat

Terezko, jsem ráda, že jsem si mohla přečíst kapitolu, protože se nejspíš ukážu mezi svátky.
Mám moc ráda album Dangerous, vlastně, aniž bych chtěla kritizovat předešlé a ty po něm, je to moje nejoblíbenější a podle mého Michaelovo nejlepší album.
Kapitola o sobě samé, se mi líbila. O jejím obsahu popřemýšlím, ale myslím, že ti to půjde i bez našich nápadů. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama