MUŽ V ZRCADLE - 9. Návrat do reality

25. listopadu 2014 v 23:43 | Náměsíčná |  Muž v zrcadle - povídka
Tak je to tady! Věřte nebo ne, ale povedlo se mi dopsat další díl Muže v zrcadle. :D
Ještě jednou se omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat.
No, nebudu zdržovat... :)


Povíka na pokračování - Muž v zrcadle
Žánr: romantická sci-fi
Hlavní postavy: Katie, Michael Jackson
____________________________________________________________________________________
Michael ode mne odtrhl svůj pohled a otevřel dveře limuzíny. Stáli jsme u zadního vchodu nemocnice, abychom se vyhnuli fotoaparátům lovců exkluzivních senzací. Michael vystoupil z auta a já ho následovala. Slunce svítilo a příjemně hřálo na kůži, i přes chladný podzimní větřík. Nasadila jsem si sluneční brýle a šálu jsem trochu více posunula k bradě. Všimla jsem si muže v bílém plášti, podle všeho primáře, s četným doprovodem zdravotních sester a doktorů. Všichni se hrnuli směrem k nám. Michael k nim stál čelem a já trochu za ním po straně.
Když k nám primář a ti další lidé došli, Michael se s nimi srdečně pozdravil a s každým si podal ruku. Sledovala jsem výrazy těch lidí, žen a mužů, kteří se s ním zdravili. Asi jen se třemi z nich to nic nedělalo, za to ostatním zářily oči a dvě zdravotní sestry se štěstím málem rozplakaly. Byla to silná chvíle, kdy se těm lidem plnil sen a oni byly blahem bez sebe. Bylo to až šílené. Jen jsem tam stála a pozorovala jejich tváře. Když v tom mne Michael nečekaně přistrčil k sobě se slovy:
"A tohle je Katherine, bude mne dnes doprovázet."
"Těší mne, jsem doktor Peterson. S Michaelem se už nějakou dobu znám, tuhle nemocnici navštěvuje poměrně často a opravdu nám a především dětem moc pomáhá.", představil se mi primář v bílém plášti.
"Také mne těší.", odpověděla jsem mu. Vlastně mne překvapilo, že Michael tak často navštěvuje nemocnice a pomáhá dětem. Zjistila jsem, jak moc toho o něm ještě nevím a každým okamžikem se pro mne stával více a více obdivuhodným a nádherným mužem.
Michael si s lidmi ještě chvíli povídal a já si až teď všimla Billa a ještě jednoho muže, kteří stáli poblíž limuzíny.
"Ahoj Bille.", řekla jsem mu. Bill mne také pozdravil.
"A vy jste?", obrátila jsem se na druhého muže, který se mi vzápětí představil jako Frank, s tím, že mu mohu tykat. Také jsem se mu představila a dali jsme se i s Billem do řeči.
"Abych pravdu řekla, vůbec jsem si vás v autě nevšimla. Kde jste seděli?", ptala jsem se.
"Vlastně hned za tebou a Michaelem. Ale nemohla jsi nás vidět, dělilo nás tmavé sklo.", odpověděl mi Bill. V tu chvíli jsem tak trochu doufala, že neviděli ani neslyšeli mne a Michaela.
"Takže tady chráníte Michaela?.", řekla jsem. Bill s Frankem mi přitakali.
"Ano, přesně tak. A navíc ještě, abychom pomohli s hračkami pro ty děti.", odpověděli mi.
"My máme s sebou nějaké hračky?", podivila jsem se, ale to už Frank otvíral kufr a skládal Billovi do rukou krabici. On sám pak jednu vzal, další Michael a jednu menší jsem si vzala i já. Primář Petrson nám přistavil vozík, do kterého jsme krabice seskládali.
V průvodu jsme se vydali ke dveřím nemocnice. Šla jsem vedle Michaela, ale nemluvili jsme. V nemocnici jsme zahnuli k dětskému oddělení a vešli do prvních dveří, které jsme viděli. Jako první šel primář a za ním Michael, já, Bill s krabicí hraček v ruce a pár zdravotních sester a doktorů. Ostatní čekali přede dveřmi. V pokoji ležely dvě děti. Byli to chlapci ve věku asi pěti let. Seděli ve svých postelích, a jakmile spatřili Michaela, oči se jim rozzářily. Na tváři se jim objevil úsměv, kterým se snažili překonat bolest, kterou jim způsobila rakovina. Neměli vlasy, jejich kůže byla bílá, průsvitná, byly pod ní vidět všechny žíly.
Michael přistoupil k jednomu z nich a pohladil ho po hlavě. Chlapec se ho chytil za ruku a přitahoval ho k sobě, jakoby chtěl obejmout. A přesně to Michael udělal, sehnul se a s chlapcem se objal. Slyšela jsem, jak chlapce oslovuje křestním jménem a něco veselého mu říká, zatím co ho hladil po rameni. Chlapec se na něj fascinovaně díval a tiše se smál. Potom se Michael sehnul do bedny s hračkami a vytáhl dvě krabice. V jedné bylo krásné červené autíčko a v té druhé nějaká barevná skládačka. Chlapec si dárky nevěřícně prohlížel. Potom si Michael všiml obrázkové knížky, která ležela chlapci na nočním stolku. Chvíli si o knížce povídali, Michael se vyptával, jak se mu líbí a o čem je a nakonec chlapec navrhl, jestli by mu do ní něco nenakreslil. Michael ochotně souhlasil, vzal si fix a na první stranu nakreslil jednoduchý, ale krásný obrázek klauna s balónkami, pod který napsal: Pro Jimmiho s láskou, Michael Jackson, připsal i datum a místo a podal knihu zpět chlapci. Ten byl štěstím bez sebe. Ještě chvilku si s ním Michael povídal. Ptal se ho na to, co bude dělat, až bude pryč z nemocnice, čím chce být jako velký, co ho baví, jestli dělá nějaký sport a jak se má maminka a tatínek a Jimmy na všechno nadšeně odpovídal. Díky Michaelovi na chvíli zapomněl na svou nemoc, bolest a smutek. Našel lásku v době, kdy to potřeboval nejvíc a ta láska k němu přišla v podobě anděla. Útěcha, opora, radost, zapomenout na vše zlé, co se mu za jeho kratičký život stalo. Bylo to nádherné. Michael tam seděl a naslouchal mu, jako by to bylo to, pro co se narodil. Jako by to bylo to jediné, co kdy chtěl udělat. V té chvíli mu dal část své duše, část svého života a Jimmy mu přenechal část své nemoci. Když se Jimmymu zas trochu přitížilo, Michaelův dotyk mu vrátil sílu. Ať už to byla jeho neskutečná vnitřní síla, kouzlo osobnosti, lásky nebo jen náhoda, bylo to nádherné, upřímné a neskutečně dojemné. Oči se mi zalily slzami, když mi došlo, jak moc špatně na tom ten hoch je. Sedla jsem si mu na postel a držela jeho ruku. Hladila jsem ho, zatím co jemu tekly po tvářích velké slzy. Přišla k nám sestra a dala Jimmymu nějaké prášky. Chvíli na to se mu začaly zavírat oči a Jimmy usnul.
Já a Michael jsme ještě nějakou chvíli seděli na jeho posteli. Stále jsem držela Jimmyho ruku a Michael se na něj díval s takovou láskou a soucitem v očích, kterou jsem ještě nikdy před tím neviděla.
"Je to s ním zlé?", zeptal se najednou Michael a otočil se na primáře.
"Ano. Ten chlapec má rakovinu slinivky ve velmi pokročilém stádiu. Pokud se nestane zázrak, dáváme mu asi půl roku života." Bylo vidět, že při těch slovech Michael trpí. Chtěl plakat, křičet, prát se o život toho chlapce, ale nemohl dělat nic víc, než jen sedět a držet jej, nakreslit mu obrázek klauna, dát mu pocit výjimečnosti, na který nikdy nezapomene a zážitek, na který bude vzpomínat celý svůj život, ať už bude jakkoliv krátký. Vždyť přeci právě jeho navštívil Michael Jackson v nemocnici! Právě jemu dal dárky, podepsal knížku… Pocit štěstí, který je stejně prchavý jako život. Až se probudí, Michael u něj už nebude.
Michael naposled pohladil Jimmyho po čele a zvedl se. Zamířili jsme k druhému chlapci na druhé straně pokoje. Ten již Michaela nedočkavě vyhlížel s úsměvem na tváři. Celé se to zas opakovalo. Nejprve si podali ruce a hned na to Michael chlapce objal. Ten se mu představil jako Tom a hned mu sám začal vyprávět o tom, jaké to tady v nemocnici je a jak se už těší domů, protože ví, že ho už za měsíc pustí. Michael mu také vyprávěl o tom, jak byl v nemocnici, když si spálil hlavu a jaké to bylo. Rozuměli si a bylo vidět, jak se Michaelovi zvedla nálada, když zjistil, že se Tom uzdraví. Předal mu dva dárky a podepsal fotku. Chlapec mu dal obrázek, který pro něj nakreslil, a na kterém byl Michael s kloboukem a hvězdičkami. Potom se Michael rozloučil a nechal přešťastného Toma, aby si hrál s hračkami, které od něj dostal.
Takto jsme navštívili ještě asi dalších 10 pokojů. Byly na nich děti s různými nemocemi. Některé měly šanci se uzdravit, některé na tom byly hůř. V takových chvílích byl Michael opravdu smutný, ale svůj smutek skrýval. Místo něj se snažil děti rozveselit, udělat je alespoň na chvíli šťastnějšími. A to se mu vždy povedlo. Ty malí kluci a holčičky ho milovaly od první chvíle. Smály se a chtěli, aby u nich Michael zůstal celý den, né-li navždy. A já byla šťastná s nimi, ale zároveň jsem vnímala Michaelovu bolest, kterou jsem cítila s ním.
Byly už asi 2 hodiny odpoledne, když jsme nemocnici opouštěli. Šla jsem vedle Michaela a primáře a povídali jsme si o těch dětech. Primář Peterson byl moc rád za Michaelovu návštěvu a zval ho, aby přišel znovu. Michael jeho pozvánku přijal a pak už jen vyprávěl své zážitky s těmi dětmi. Popisoval, jak se některé z nich smály a co vtipného mu říkaly. Byl nadšený z toho, že se některé z nich určitě uzdraví a naopak posmutněl při vzpomínce na ty, které jsou na tom tak špatně, a jejich naděje, že se vyléčí, je opravdu mizivá.
Došli jsme ke dveřím z nemocnice, kde se s námi primář i všichni ostatní rozloučili a zůstali jsme jen já, Michael, Bill a Frank. Jako první vyšel ven Bill. Jakmile otevřel dveře, uslyšela jsem ohlušující cvakání fotoaparátů a desítky hlasů, které se najednou rozkřičely. Bill dveře zas rychle přibouchl.
"Je jich tam celkem dost, ale zvládneme to.", otočil se Bill na Michaela, kterému značně klesla nálada, když zjistil, že venku jsou novináři.
"Dobře. Půjdeme hodně rychle Katie. Na nic neodpovídej a dívej se přímo před sebe a hlavně se mě celou dobu drž a pokus se je nevnímat.", řekl mi a chytil mou ruku. Podívala jsem se mu do očí a přikývla. Frank stál za námi a Bill vepředu, aby mohl rozrážet novináře.
Potom otevřel dveře a přidržel je mně a Michaelovi. Foťáky se opět rozcvakaly a na Michaela se valily ze všech stran stovky otázek. Lidé se kolem nás shlukli, strkali nám před obličej mikrofony a pokládali otázky typu: Vy jste Michaelova přítelkyně? Kdy bude svatba? Nutí vás Michael Jackson, abyste s ním navštěvovala nemocnice? Jaký je důvod vaší návštěvy? Jaké je vaše jméno slečno? Michaele, nestydíte se za své jednání s médii?
Točila se mi hlava. Bill ve předu rozháněl novináře a my jsme pomalu šli v před. Když jeden z novinářů strčil svůj objektiv Michaelovi přímo před obličej, Michael mu zakryl dlaní čočku a foťák i s novinářem odstrčil stranou. Konečně jsme se dostali k autu. Rychle jsme vlezli dovnitř. Šofér seděl na svém místě a pozoroval celou situaci venku. Když už byli uvnitř i Bill s Frankem, zatroubil na novináře, kteří se neochotně a pomalu rozestupovali před autem. Konečně jsme byli z toho blázince venku.
"Jsi v pořádku?", zeptal se mne Michael.
"Snad jo. Co ty?" Dívala jsem se na něj. Michael koukal z okýnka na ulici plnou lidí. Oči mu kmitaly z jedné strany na druhou, vypadal zamyšleně.
"Taky jsem v pohodě. Omlouvám se, že jsi tohle musela zažít na vlastní kůži.", řekl, aniž by odklopil zrak od dění na ulici.
Něžně jsem se dotkla jeho ruky. Otočil se na mne a já se na něj usmála. Michael se na mě díval těma svýma velkýma psíma očima a s bolestným úsměvem na rtech. Bylo vidět, že si něco vyčítá, ale snažil se to nedat najevo. Rukou mi pohladil vlasy a jeden pramínek, který mi padal do tváře, mi odhrnul za ucho. Potom se ke mně přiblížil, aby mne políbil. Zavřela jsem oči a naše rty se setkaly. Nechala jsem ho, ať mne líbá a rukama jsem ho držela pevně kolem zad. Už nikdy jsem ho nechtěla pustit.
"Nikdo nikdy nezmění to, co k tobě cítím Katie…", šeptal mi Michael do ucha.
Byla jsem v sedmém nebi, pomalu jsem ani nemohla dýchat, abych nenarušila kouzlo té chvíle a nechala jsem jen Michaelův hlas proudit kolem mě společně s tichým vrčením motoru.
Auto zastavilo, byli jsme zas zpátky. Šofér otevřel Michaelovi dveře a oba jsme vystoupili ven. Držel mne za ruku a pomalým krokem jsme se vydali na zahradu. Cítila jsem na sobě pohledy Billa a Franka, ale neotočila jsem se. Nezáleželo mi na tom, co si kdo myslí. Záleželo mi jen na nás dvou.
Míjeli jsme keře růží. U jednoho z nich se Michael zastavil a jednu z těch krásných růží mi dal. Políbila jsem ho a zas chytla jeho ruku. Šli jsme dál. V zahradě bylo nádherné ticho. A pod jednou břízou byla lavička, která vyzívala k tomu, abychom si na ni sedli.
"Víš ty co?", řekl mi Michael, když jsme tam tak seděli. "Dal bych cokoliv za to, abych mohl žít normální život. Abych mohl jít prostě jen tak ven nakupovat, nebo se projít do parku. Abych tě teď mohl vzít třeba do kina nebo divadla… Chci z téhle zlaté klece utéct." Dívala jsem se na něj a nevěděla co na to říct. Naprosto jsem ho chápala, ale slova útěchy jakoby ztrácela význam, protože nebylo žádné řešení.
"Michaele… Rozumím ti. Po dnešku to chápu víc než dobře a vlastně tě obdivuji za to, že takový tlak zvládáš. Nikdy by mne nenapadlo, jak se může člověk cítit mezi tolika lidmi osamělý. Jenže teď máš mně a společně to všechno zvládneme, uvidíš. Hlavně se nevzdávej…", odpověděla jsem mu a hladila jeho ruce.
"Jsi teď můj celý svět, Katie… Přišla jsi na poslední chvíli a díky tobě jsem zas po dlouhé době opravdu šťastný. Dlužím ti víc, než si dokážeš představit.", říkal mi do ucha a jeho něžný hlas se nesl zahradou a dokresloval její kouzlo. "Miluju tě víc než svůj život."
"Také tě miluju… Nikdy mně prosím neopouštěj.", řekla jsem a Michael mne přivinul k sobě. Schoulila jsem se mu do náruče a nechala jsem ho, aby mne líbal na vlasy. Držel mne kolem ramen a své dlaně měl v těch mých.
"Neopustím…", řekl.

MJJ Erotic Photoshop (Must be 18+)
___________________________________________________________________________________
Doufám že se vám díl líbil... Připravuji další :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikola Nikola | 26. listopadu 2014 v 13:13 | Reagovat

Teda! Na tohle, se čekat vyplatilo. Bylo to takové emotivní, krásné - přestože mi to připomnělo jednu nemilou věc, která se sice netýká mě osobně, stejně mě to ale zasáhlo - život je holt takový.
Díky, za takové dlouhé čtení a těším se na další. :-)

2 Nefra Nefra | 26. listopadu 2014 v 16:55 | Reagovat

Moc krásně napsané,jen tak dál,těším se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama