MUŽ V ZRCADLE - 7. Vyhlídka na lásku

3. listopadu 2014 v 21:40 | Náměsíčná |  Muž v zrcadle - povídka
Jsem tu se 7. dílem a to hned další den po té, co jsem vydala díl 6., a to proto, že se mi psal opravdu dobře. :)
Jak jsem slibovala, Michael se v tomto díle vyskytuje poměrně hodně a doufám, že vás některé věci potěší :)
Užijte si čtení, komentujte a všem vám přeji krásný večer. :)
Povíka na pokračování - Muž v zrcadle
Žánr: romantická sci-fi
Hlavní postavy: Catie, Michael Jackson
___________________________________________________________________________________
Probudilo mne světlo, proudící oknem do pokoje přímo na můj polštář. Posadila jsem se na posteli a protáhla jsem. Uvnitř mne cosi svíralo, pocit, který by se jen těžko popisoval. Samota, kterou prostupoval paprsek naděje nového dne plného nových šancí.
Vstala jsem a rychle vykonala ranní hygienu. Za čtvrt hodiny jsem se již oblékala do sukně a halenky, které jsem našla v kufru. Hodiny na stěně pokoje ukazovaly za pět minut osm a já přesně věděla, co musím udělat. Opět jsem si sedla na postel k nočnímu stolku, na kterém byl telefon, a vytočila Michaelovo číslo. Telefon chvíli vyzváněl a potom se na druhém konci ozval Michaelův tichý hlas.
"Haló?", řekl do sluchátka.
"Ahoj Michaele, tady Katie.", představila jsem se klidně a snažila se působit sebejistě, ovšem srdce mi bušilo jako splašené a trochu se mi klepaly ruce.
"Ahoj Katie, jsem rád, že voláš. Jak se máš?" odpověděl Michael a bylo slyšet, že je v naprosté pohodě.
"Vlastně celkem mizerně. Můžu tě poprosit o laskavost?", šla jsem hned k věci, protože jsem chtěla mít jasno v tom, kde strávím příští noc a hlavně jsem potřebovala někoho, komu bych se mohla svěřit, i když jsem si nebyla úplně jistá, zda je Michael ten pravý. On sám má určitě svých problémů už tak dost a ještě by měl poslouchat, jak si vylévám srdíčko. Byla jsem s tím trochu na rozpacích, ale Michael působil tak mile, jako by žádal, aby se mu lidé s takovými věcmi svěřovali, protože on věděl, jak jim pomoci.
"Jistě že můžeš. Co se děje?", ptal se starostlivě a tón jeho hlasu se výrazně změnil, zvážněl. V tu chvíli jsem jen doufala, že mu tím nezkazím celé ráno.
"Myslíš, že bych se mohla přijet už dnes?", zeptala jsem se nejistě.
"Samozřejmě, že mohla. Ale co se děje?", ptal se dál Michael a mě spadl kámen ze srdce.
"Některé věci se změnily a já teď v podstatě nemám kde bydlet…"
"To mě moc mrzí, Katie. Ale jak se to stalo?" Michael se zdál, že ho to opravdu zajímá, přesně to, co jsem potřebovala. Měla jsem sto chutí mu všechno vyklopit hned teď do sluchátka, ale nakonec jsem se rozhodla, že mu všechno povím z očí do očí.
"Mohla bych ti to říct, až se uvidíme? Je to složitější.", odpověděla jsem.
"Ok, řekneš mi to všechno v klidu u mě doma. Chceš, abych pro tebe někoho poslal?", zeptal se a já byla v tu chvíli neskutečně šťastná, že Michaela znám, ale zároveň jsem se trochu bála, zda až příliš nezneužívám jeho laskavosti.
"To bys byl moc hodný. Jsem v hotelu White Rose, je to takový menší hotel poblíž…", Michael mne ale přerušil.
"Jo, myslím, že vím kde to je. Jezdívám kolem něj do studia. Pošlu tam Billa, bude tam tak za půl hodiny.", řekl Michael.
"Moc ti děkuju, strašně si toho vážím."
"Za tohle mi neděkuj Katie, tohle by udělal každý. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že ti mohu pomoct. Hlavně se drž, všechno bude v pohodě.", odvětil Michael a mne ta slova hřála u srdce, o to víc, že jsem to slyšela právě od něj. Na chvíli mne opět zachvátil ten prchavý pocit štěstí.
"Ale mám, a věř mi, že každý by tohle neudělal.", řekla jsem.
"Lidé, kteří by nepomohli příteli by nebyli lidé. I když nejspíš máš pravdu, bohužel i takoví jsou a někteří i mnohem horší." Při těch slovech Michael posmutněl, jako by cítil vinu za to, jací lidé jsou. Mne však potěšilo zjištění, že mne Michael Jackson považuje za přítele. Pak mi ale došlo, že já Michaela za přítele nejspíše už považuji také, jinak bych ho o takovou laskavost nežádala. A to jsem ho znala teprve jeden den. Trochu jsem se zastyděla, ale pak mi přišlo, že na tom vlastně není nic špatného.
S Michaelem jsem si povídala ještě pět minut a potom jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme asi za hodinku.
Srovnala jsem si věci v kufru a uklidila pokoj. Sjela jsem výtahem do přízemí k recepci, zaplatila jsem a vyšla ven před hotel. Bill měl přijet až za deset minut a tak jsem se rozhodla, že si dojdu naproti přes ulici ještě koupit kafe a koblihu k snídani.
Vešla jsem do obchodu a šla rovnou k pokladně si objednat. Jak jsem tam tak stála a čekala, až mi dají mou koblihu a kafe, někdo mi zaklepal na rameno. Otočila jsem se a za mnou stála moje kamarádka Suzie. Smála se a bylo vidět, že je ráda, že mne vidí.
"Proboha Suzie! Kde ty se tu bereš?", vykřikla jsem a objala svou kamarádku. Viděla jsem se s ní asi po měsíci a až teď mi došlo, že mi opravdu chyběla.
"Jdu si pro kafe. Ach, Katie. Jsem strašně ráda, že tě vidím.", vzdychla a znovu jsme se objaly. To už mi však paní u pokladny podávala mojí objednávku. Převzala jsem si jí a vyšla i se Suzie na ulici.
"Já tebe taky.", řekla jsem a usmívala se. "A jak se vůbec máš?", zajímala jsem se.
"Báječně, představ si to, jsem pořád nezadaná a je mi báječně. Co ty a Rob, už plánujete svatbu?", řekla a mne bodlo u srdce. Tvář mi zkameněla a sklopila jsem oči. Suzie vycítila, že je něco špatně.
"Já už s Robem nejsem.", řekla jsem a zacukalo mi v koutcích, oči se mi zase zalily slzami. Nechtěla jsem plakat, ne před Suzie, ale celé mne to zas přemohlo.
"Ach, Katie. To mě mrzí.", řekla potichu a objala mne. Držela mne pevně v náručí a nechala mne, abych se jí vyplakala na rameno. Stály jsme tam takhle před tím obchodem, uprostřed chodníku asi tři minuty. Potom jsem si rychle usušila slzy.
"V Robovi jsem se příšerně spletla. Změnil se. Asi půl roku mne podváděl, všechno mi to včera řekl a bylo mu to naprosto jedno.", řekla jsem jí nakonec. Suzie zůstala stát a vypadala, že mi nevěří.
"Cože? Rob? Vždyť tě miloval, bylo to vidět…", začala, ale já tohle slyšet nechtěla.
"Přestaň, prosím.", přerušila jsem jí. "Rob už je pryč, ať byl jakýkoliv." Suzie se usmála a pohladila mne po ramenu.
"A kam se chystáš teď, s tím velkým kufrem?", zeptala se mně. Tou otázkou mne celkem zaskočila, protože já vůbec nevěděla, co bych jí na to měla odpovědět. Pravdu? Proč ne, Suzie jsem věřila a vždy jsem jí říkala všechno.
"Jelikož jsem přišla o střechu nad hlavou, jedu bydlet k mému zaměstnavateli.", řekla jsem.
"K zaměstnavateli? Ty už neděláš servírku?", nechápala Suzie.
"Nedělám, od včerejška mám novou práci.", usmála jsem se a podívala se na Suzie, která se dál zvědavě vyptávala.
"No a jakou teda? Co s tím děláš takový tajnosti? Prostě mi to řekni."
"Možná mi to nebudeš věřit. Sehnala jsem to přes Sama…", odmlčela jsem se a zasněně jsem se usmála od ucha k uchu.
"No a co to teda je?", smála se Suzie.
"Dělám hospodyni v domě Michaela Jacksona.", řekla jsem a pohlédla na ní. Výraz v její tváři byl k nezaplacení.
"Cože?", zeptala se.
"No fakt. U Michaela Jacksona.", řekla jsem znovu.
"A právě teď k němu jedeš bydlet?", ptala se nevěřícně Suzie, která nejspíš nevěděla, co si o tom má myslet.
"Přesně tak. Vlastně každou chvíli by mě tady měl vyzvednout jeho bodyguard.", při těch slovech jsem se rozhlédla, jestli tady už někde není. Před hotelem jsem spatřila černý Mercedes a v něm jsem rozpoznala Billa. Jak dlouho tady už čeká? Napadlo mne.
"Támhle je. Musím jít, zavolám ti.", rozloučila jsem se a odběhla od Suzie, zanechávajíc jí tam stát s pootevřenou pusou.
Přeběhla jsem silnici a zaťukala na okénko Mercedesu. Bill se na mě podíval a ukázal, abych si nastoupila do zadu. Otevřela jsem zadní dveře a ještě jednou jsem zamávala Suzie, která stále stála na protějším chodníku. Zamávala mi zpět, a když jsem nastupovala, tak se pomalu vydala směrem k obchodnímu domu, který byl nedaleko.
"Ahoj Bille. Děkuju, že jsi pro mne přijel.", řekla jsem, zatímco jsem se i s kufrem soukala na sedačku.
"V pohodě Katie.", odpověděl a rozjel se.
Cestu jsme strávili příjemným rozhovorem, jaké to je pracovat pro Michaela Jacksona. Bill si celou dobu Michaela vychvaloval, jak je laskavý a pozorný a že lepšího zaměstnavatele si přát nemohl. Díky těm slovům jsem se zas o něco víc těšila do práce…
Když jsme byli na místě, Bill mi pomohl s kufrem a odemkl branku. Sám potom jel zaparkovat auto do garáže. Já jsem šla sama cestou k domu, kolem těch nádherných růží. Došla jsem k verandě, ale Michael nikde nebyl. Zaťukala jsem na dveře a chvíli na to jsem zaslechla přibližující se rychlé kroky. Byl to Michael a otevřel mi dveře.
"Ahoj.", řekla jsem mu.
"Ahoj Katie, pojď dál.", usmál se a ustoupil stranou. Vešla jsem dovnitř a všude to nádherně vonělo čajem a sušenkami.
"Pojď do obýváku a kufr si nech zatím tady.", řekl. Šla jsem za Michaelem a vdechovala jeho vůni. Přišli jsme do obývacího pokoje s podlahou z tmavého dřeva, huňatými koberci, koženými sedačkami, knihovnou, konferenčním stolkem a obrovským krbem, ve kterém hořel oheň.
"Posaď se a nabídni si. Ty sušenky jsou domácí.", řekl, usmál se a sedl si, přičemž sám jednu ze sušenek zakousl. Posadila jsem se vedle něj a také jednu sušenku ochutnala.
"Jsou fakt dobrý.", vychvalovala jsem si je a sáhla po další. Byly opravdu mňamózní. Michael se ke mně natočil čelem a chvíli mne pozoroval. Věděla jsem o tom, ale dělala jsem, jako že nic a věnovala jsem se sušence.
"Řekneš mi tedy prosím, co se stalo?", zeptal se po chvíli. Podívala jsem se na něj s pusou plnou sušenky, a ještě chvíli přežvýkala, než jsem mu odpověděla.
"Včera jsem zjistila, že mne Rob podvádí…" pronesla jsem. Michael tam seděl naproti a díval se na mne svýma krásnýma velkýma očima. "…nejhorší na tom ale bylo, že se ke všemu přiznal. Řekl mi, že už mne dávno nemiluje, že jsem pro něj byla jen hračka. Neumíš si představit, jaké ty bylo, když jsem to od něj slyšela…", sklopila jsem pohled a zhluboka se nadechla. "…Navíc jsem teď v podstatě bezdomovec. Nebýt tebe, skončila bych nejspíš někde na ubytovně a to v tom lepším případě." Michael mne propichoval pohledem, ve kterém se zračila soustrast.
"To je mi strašně líto, Katie. Opravdu strašně moc. Cokoliv budeš potřebovat, budu tady pro tebe, to ti slibuji. A dveře mého domu ti budou vždy otevřené.", řekl mi a pohladil mne po rameni. Ten dotyk byl tak něžný a plný soucitu, naprosto mne uklidnil. V tu chvíli bych se mu nejradši vrhla kolem krku, ale na to jsme se znali příliš krátkou dobu.
"Děkuju. Opravdu moc to pro mne znamená a vážím si toho.", řekla jsem naprosto upřímně. Chtělo se mi zas plakat, ale tentokrát ne ze smutku, ale štěstím, že jsem potkala Michaela. Znala jsem ho dva dny a už jsem mu toho tolik dlužila. Pláč mne opět přemohl a slzy se mi rozkutálely po tváři. Michael na mne zíral a na vteřinu nevěděl co dělat. Nakonec si mne ale přivinul k tělu a objal.
"Děkuju…", šeptala jsem mu do ucha mezi vzlyky. Styděla jsem se za svou slabost, ale naprosto mne to přemohlo. V jeho objetí mi bylo tak dobře. Hladil mne po vlasech a konejšivě se pohupoval.
"Všechno bude v pořádku.", říkal potichu. V jeho hlase bylo porozumění a opravdová snaha mi pomoct. A pomáhal. Byla jsem na dně, ale v jeho objetí jsem plakat přestala. A on mne stále držel. Jako by mne už nikdy nechtěl pustit.

A tak sme tam seděli na pohovce v objetí, které mi léčilo mé zlomené srdce, ale zároveň otvíralo nové rány, protože jsem cítila, že teď už na Michaela myslet nepřestanu.
___________________________________________________________________________________
Nezapomeňte zanechat komentář s názorem, radou, kritikou atd. :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikola Nikola | 4. listopadu 2014 v 14:53 | Reagovat

Tak jsem je přečetla obě naráz.
Myslím, že je dobře, že odešla - přeci se nebude denně dívat na člověka, který ji tolik zklamal, ale myslím, že trápit ji to asi bude ještě déle. Třeba je tohle řešení dočasné, třeba se poohlédne po něčem jiném... možná se ale právě teď konečně usadila - uvidíme.

2 Nefra Nefra | 5. listopadu 2014 v 22:36 | Reagovat

Těším se na pokračování.Moc kritiky či rad ode mne nečekej.Já psát neumím,obdivuji druhé,kteří umí psát

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama