MUŽ V ZRCADLE - 6. Touha a vzpomínka, aneb to jediné co zbylo

2. listopadu 2014 v 12:18 | Náměsíčná |  Muž v zrcadle - povídka
Hezké poledne, jsem tady s 6. dílem povídky Muž v zrcadle, který je poměrně krátký a v podstatě si v něm Katie jen uspořádá myšlenky. Jedná se o hlubší pohled do její osobnosti a pocitů, které nejsou v tuhle chvíli vůbec jednoduché. Tento díl je jen vlastně taková spojka, ukončení dne, kde se toho stalo až příliš mnoho. Michael se tady opět nevyskytne, ale můžu vám slíbit, že v příštím díle už na 100% bude a ten díl bude snad o něco dělší. :) Užijte si čtení a zanechte komentář s nárorem, kritikou, radou nebo nápadem. Dík :)
Povíka na pokračování - Muž v zrcadle
Žánr: romantická sci-fi
Hlavní postavy: Catie, Michael Jackson
___________________________________________________________________________________
Vběhla jsem do ložnice a zabouchla za sebou dveře. Srdce mi bušilo tak, že mi málem vyskočilo z hrudi. V očích jsem měla slzy, ale už jsem nebrečela, nebyla jsem smutná. Byla jsem příšerně naštvaná - na Roba, na sebe, že jsem mu věřila, na celý svět. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek, nejvíce ze všeho jsem chtěla Robovi nějak ublížit. Opravdu hodně, tak jako on právě ublížil mně. Ale někde v hloubi duše jsem věděla, že bych to nedokázala. Nedokázala bych ublížit člověku, kterého jsem milovala a nejspíše ještě stále miluji, byť mi ublížil sebe víc. V mých zmatených pocitech se střídala zlost, zoufalství a nenávist.
Přiběhla jsem ke skříni, na jejímž vršku byl jeden opravdu veliký kufr. Stoupla jsem si na špičky, abych na něj dosáhla a sundala ho dolů. Jakmile jsem kufr měla, otevřela jsem ho a začala do něj házet své oblečení a věci. Nikdy by mne nenapadlo, jak rychle si dokážu sbalit. Nezapomněla jsem ani na koupelnu, a když jsem se ohlédla zpátky, byla ložnice i koupelna vlastně poloprázdná. S kufrem a kabelkou jsem se vyřítila z ložnice. Šla jsem rovnou do předsíně, a do obývacího pokoje, ve kterém byl stále Rob jsem se ani nepodívala. Z botníku jsem si vzala některé boty (jen ty, co se mi do kufru ještě vešly), vzala si klíče a vyřítila se z domu.
Až teď mi došlo, že vlastně nemám vůbec kam jít. Šla jsem ulicí a hledala telefonní budku. Po čtvrt hodině jsem jednu našla. Zastavila jsem se u ní a našla v kabátu nějaké drobné. Naházela jsem je do budky a vytočila číslo Michaela Jacksona - ano, jeho číslo, protože nikam jinam jsem prakticky nemohla. Moji rodiče zemřeli před třemi lety při autonehodě a sourozence jsem neměla. Všichni moji příbuzní, se kterými jsem se ani pořádně neznala, bydleli moc daleko od L.A. nebo až v Evropě a své přátele jsem nechtěla obtěžovat. A tak mi zbýval jedině on, jelikož mi přišlo, že jeho dům je dost veliký na to, aby ty dva dny nehráli moc velkou roli - ano, bylo to velmi nezdvořilé, ale co jiného mi zbývalo.
Telefon vyzváněl a já se modlila, aby to Michael vzal. Avšak místo Michaela se ozval někdo jiný.
"Dům Michaela Jacksona, přejete si?", řekl muž.
"Dobrý den, promiňte, že obtěžuji. Jmenuji se Katherin Williamsová a dnes jsem byla u pana Jacksona na pohovoru. Je doma?", řekla jsem a doufala, že bude.
"Á, dobrý den slečno Williamsová. Pan Jackson je ve studiu. Počítám, že se vrátí kolem půlnoci, možná později. Mám mu něco vyřídit?"
"Ne, ne, v pořádku. Na shledanou.", rozloučila jsem se a zavěsila.
Byla jsem v koncích a poslední věc, co mi zbývala, byl hotel. Vydala jsem se směrem k hlavní silnici a přemýšlela, kam jít. Nakonec jsem se rozhodla pro takový menší hotel, který jsem znala, a byl nedaleko. Nebyl moc drahý, ale sympatický a hezký, propojený s restaurací, ve které jsem jednou byla s Robem na večeři.
Cesta mi trvala asi dvacet minut, a když jsem dorazila k hotelu, už se stmívalo. Celá utahaná, s těžkým kufrem, jsem si na recepci zaplatila pokoj pro dnešní noc. Výtahem jsem vyjela do patra a odemkla. Pokoj byl malý, ale útulný, propojený s koupelnou. Kufr jsem dala do rohu a vyndala si z něj pyžamo, do kterého jsem se převlékla a lehla si na dvojlůžkovou postel. Byla měkká a pohodlná, s krásným povlečením.
Ležela jsem tam a už zase se mi chtělo plakat. Bylo mi strašně smutno, vlastně by se dalo říct, že se mi stýskalo po Robovi a zároveň jsem na něj měla strašný vztek. Snažila jsem se na něj nemyslet, nějak ho vytěsnit, ale nešlo to. Dokonce i přes ty věci, co mi dnes řekl, jsem ho asi stále milovala. Peřinu jsem si přitáhla k bradě a nechala slzy, aby se do ní vpíjely.
V hlavě jsem si promítala celý dnešní den. Začínal tak krásně, až příliš neuvěřitelně a to byl možná ten důvod, proč se potom celý tak zkazil.
Michael Jackson, právě v tuhle chvíli jsem na něj myslela, vzpomínala na jeho úsměv. Vlastně se usmíval celou dobu, co jsem u něj byla. Ta myšlenka byla jako lék pro moje zlomené srdce.
Potom ta bezstarostná cesta domů, pocit opravdového štěstí. Co mi z něj zbylo? Vzpomínka. Jako bych už nikdy neměla být znovu šťastná. Napadlo mne.
Rob v obývacím pokoji, jeho zářivé oči, rozcuchané vlasy a nekonečná láska, která mne v tu chvíli zaplavovala, byla jsem jí naprosto zaslepená. Teď už to vím. Zaslepená natolik, že jsem neviděla to, co bylo tak zřejmé. Zrada.
Pláč mne přemohl a já se rozplakala nahlas. Schoulila jsem se pod peřinou a prsty jsem si zaryla do hlavy, abych alespoň trochu ztlumila tu bolest uvnitř mne. Byla jsem sama. Naprosto sama, opět vhozená do nemilosrdného světa. Nová zkouška, nová touha tohle všechno překonat a nechat to za sebou jako zlou vzpomínku, někdo hluboko uvnitř hlavy. Dostat novou šanci a dokázat ji využít. Novou šanci ke štěstí. To bylo to jediné, o co v mém životě opravdu šlo. Nic víc jsem si nepřála, než být šťastná, někým milovaná, někoho milovat. Věrně a navždy.
____________________________________________________________________________________
Pokračování za nedlouho. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nefra Nefra | 2. listopadu 2014 v 15:15 | Reagovat

Díky za pokračování.Těším se na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama