Květen 2014

Trocha odpolední poezie

20. května 2014 v 16:26 | Náměsíčná |  Poezie
PODZIM
Procházím cestou zrezivělých kolejí,
V šedi stromů září bílé nebe.
Co léto přineslo, s podzimem pomíjí,
Jen vzpomínky zůstanou, vzpomínky na tebe.

Přátelství

18. května 2014 v 21:17 | Náměsíčná |  Próza
"Prosím tě, pospěš si. Čekám tady už celou věčnost!", zvolal na svou přítelkyni Simon Tlapička a netrpělivě si povoloval tmavou kravatu s modrým leskem, která jej očividně škrtila, a podupával naleštěnými botami o podlahu pod schodištěm, jednou rukou opírající se o jeho zábradlí.
"Ty jsi umělec, můžeš si dovolit přijít pozdě.", odpověděla mu svým hlubokým svůdným hlasem jeho přítelkyně, která se zrovna objevila na vrcholku schodiště a začala ladně sestupovat dolů. Jmenovala se Veronika a byly o 19 let mladší než Simon. Na první pohled bylo vidět, proč musel tak dlouho čekat. Její vlasy byly sice jen volně rozpuštěné na ramenou, za to její make-up a róba byly ozobou dnešního večera.
Simon na Veroniku zletma pohlédl a protočil panenky. V obleku mu bylo příšerné vedro a v tu chvíli nedokázal ocenit úsilí své přítelkyně. "Můžeme už vyrazi?", zeptal se napruženěa vydal se k vchodovým dveřím. Veronika jej beze slova následovala s mírným sklamáním v očích.
Když vyšel Simon z domu, auto už stálo připravené. Pro dnešní večer si pronajal bílou limuzínu i s šoférem. Ten, jen co Simon spatřil, otevřel dveře limuzíny. Simon se tam nasoukal a za ním i Veronika. Šofér zavřel dveře a přesunul se na stranu řidiče. Auto se rozjelo.
Oba lidé byli nějakou chvíli beze slova. Potom se Simon předkloni a z chlasničky vyndal Šampaňské, které jim nalil do skleničak. "Na tento večer..", řekl a přiťukl si se svou přítelkyní, snad kvůli tomu že se jí tak chtěl omluvit za to, jak byl nevrlý, nebo měl sám chuť na šampaňské. Veronika se zlehka usmála a napila se ze sklenice. Šampaňské bylo výborné. "Moc ti to sluší miláčku.", řekl potom znenadání Simon a pokusil se své vrásčité rty přimět k úsměvu. V celku to byl velmi legrační výjev, jak změnil svou tvář do podivné grimasy a v koutcích mu trhalo. Však také tento okamžik netrval příliš dlouho a Simon opět vrátil rty do původního stavu, a prsty si promnul čelisti, do kterých jej evidentně braly křeče.
Za to Veronika se rozzářila svým velkým běloskvoucím úsměvem a upřela své oči, které se skrývaly pod velým nánosem řasenky, linek a stínů do zšedivělých očí svého přítele. "Děkuji.", pronesla a její hlas zněl tak krásně, až z toho Simonovi opět zacukaly koutky. Potom se Veronika přiklonila k Simonově tváři a políbila jej na jeho promodralé suché rty. Jazykem mu zajela do úst a hledala ten jeho, dokud jej nenašla. Potom se opět rychle odtáhla a napila se šampaňského.
"Mijuji tě.", zašeptal Simon, rozechvělý náhlým vzrušením.
V tu chvíli auto zastavilo před budovou, do které oba mířili. Šofér otevřel dveře a oni vystoupili z limuzíny. Už se stmívalo, ale stále bylo ještě teplo. Simon nabídl Veronice rámě a oba vsoupili dovnitř.
"Tak tady jej máme!", vykřikl jeden obtloustlý muž, jen co vešli. Měl na na sobě tmavý oblek a jeho vlasy byly mastné a spocené, stejně jako celý jeho obličej a dlaně. "To jsem rád, že jsi tady. Je tu už polovina lidí, do deseti minut zde budou všichni, měl by jsi se s nimi přivátat.", pokračoval. "A také vítám tvou paní. Jak se jmenuje? Veronika, že?"
"Zatím slečna..", usmála se Veronika a sjela muže pohrdavým pohledem. Neměla ráda takové vtíravé muže, a navíc ten jeho odpudivý parfém, určit velmi laciný. Také si všimla, jak netrpělivě mne kapesník v ruce a střídavě si s ním otírá obličej od potu a smrká.
"Půjdu tam a přívítám se s nimi. Na schledanou Pavle.", odpověděl mu Simon a vešel do sálu.
Všude na stěnách visely jeho obrazy a všichni v sále byli v dobré náladě. V očích mu nepatrně zajiskřilo, ale tvář zústávala klidná. Postupně s Veronikou obešel několik známých tváří, kterých si všiml a potom i své vlastní přátela. Se všemi se pozdravil a popřál jim hezkou zábavu. O čtvrt hodiny později přišel čas na slavnostní projev. Přeci jen on byl ten, kvůli němuž se tu takto všichni sešli.
Když už všichni drželi své sklenice se šampaňským v ruce a jejich zraky spočaly na Simonovi, odkašlal si. "Děkuji vám všem, co jste přišli, aby jste se podívali jako první na má díla, která jsou tu dnes všude kolem. Jsem velmi podstěn, že tu mohu vidět takové osobnosti i své nejlepší přátele, se kterými se znám už spoustu let.", to však nebyla zas tak zcela pravda. Jeho jediný oravdový přítel sem dnes večer nedorazil. Ti všichni lidé kolem byli jen tváře a jména. Ve skutečnosti je neznal a ani znát nechtěl. Neměl rád lidi, snad jen krásné ženy, svou rodinu a toho jediného přítele, kterého měl. Odmlčel se. Přemýšlel, i když se na něj upíralo tolik zraků. Začal vzpomínat na toho jediného člověka, který byl jeho přítelem, ale dnes by jej snad ani nepozdravil. Tolik Simona nenáviděl, přestože on k němu stále cítil přátelství, i přes tu událost, tak daleko v minulosti, že už ji viděl jen velmi mlhavě. Od té doby mu nebral telefony, neodpovídal na zádné zprávy ani neotvíral dveře u domu. Simon věděl, že toho muže ranil, ale doufal že díky přátelství se přes to vše přenese. Ale evidentně nepřenesl. Potom Simon tak nějak dokončil svůj projev. Všichni mu zatleskali a vypili skleničku šampaňského.
Simon sešel z malého podia a rozhlédl se po místnosti. A potom jej spatřil. Za sklem vchodových dveří. Byl rozcuhaný a zadýchaný a vrátný jej nechtěl pustit dovnitř. Simon se rozeběhl ke dveřím a odstrčil vrátného. "Václave!", zvolal. Nevěděl co říct, tak ho to překvapilo. "Ty jsi dorazil.. Ani jsem tě tentoktát nezval, musíš mi to odpustit, pojd dál.", dodal.
Václav však jen stál a díval se na muže, kterého kdysi dávno považoval za přítele. Tolik se změnil, zestárl. Luxusní oblek a drahý parfém, má svou vlastní vernisáž... Všechno to, po čem on také kdysi toužil, má teď Simon. A to vše jen díky té neodpustitelné zradě. Jeho nejlepší přítej jej zradil a stále doufal v odpuštění.
"No tak! Co je s tebou? Mám ti toho tolik co říct.", řekl Simon, pozoujíce nevěřícně Václava. Ten jen stál, v zasmrádlých starých šatech, rozcuchaný a v očích měl slzy a pohrdání. A pak ještě něco, vzpomínku a naději... Ta jiskra z těch očí ale pomalu vyprchávala, až zbyly jen slzy a zoufalství. A stále tam stál a hleděl na něj. Tak moc chtěl toho muže obejmout a dát mu vše to, co mu kdysi vzal. Jenomže věděl, že to nejde. Všechny ty chyby, co udělal nešly napravit. "Václave, kdyby jsi jen věděl jak je mi to vše líto...", povzechl a sklopil oči.
"Nemusel jsi to dělat, byla to jen tvá chamtivost. Tam kde jsi, by jsi se dotal i bez zrady. A já přišel o všechno. Lásku. Sen. Život, který jsem měl.", vyprskly Václav a celý se rozklepal. Ruřivě ukazoval na Simon prstem a noham přešlapoval z místa na místo. "A víš, co? Odpouštím ti.", řekl a přistoupil o pár kroků blíž s Simonovi. "Já to odpouštím!", zasyšel mu do tváře.
Simon byl zmatený, nevěděl, co si má myslet. Myslí to vážně, nebo to říká jen tak? "Opravdu mi odpouštíš?", zeptal se s nejsitotou v hlase.
"Ano.", zněla odpověď.
"Prosím tě, řekni mi, jak ti mohu to všechno vynahradit?", zašeptal s nadějí v hlase Simon a oči se mu zalily slzami.
Václav znehybněl. Hleděl do země a přerývaně dýchal. Bylo vidět, že se rozhoduje. Simon čekal, jak odpoví, protože na odpovědi mu zálěželo, jako ještě na ničem jiném v životě. Udělal by pro toho muže cokoliv, obětoval by pro něj i vlastní živtot. Potom se Václav z nenadání usmál a sáhl pravou rukou za opasek, pod bundu. Chvíli tam něco hledal, se zrakem upřeným na Simona. Slyzy z očí mu už vyschly a tvářil se celkem vyrovnaně. Z poza opasku vytáhl malou, černou pistoli a namířil s ní na Simona.
V tom okamžiku se Simonovi rozbušilo srdce. Nic neřekl, jen se nevěřícně díval na muže, kterého kdysi miloval jako vlastního bratra. Mířil na něj pistolí. To bylo něco, co by Simona ani ve snu nenapadlo, ale teď to chápal. Bylo to to jediné, co dávalo smysl. Pomsta.
"Je na čase, aby jsi mi to všechno mohl vynahradit, Simone.", usmál se Václav a přiložil prst na spoušť. V té chvíli však se objevila z nenadání za Václavem Veronika a rozbila mu sklenici, co držela v ruce o hlavu. Simon si nevšiml, jak se tam dostala, nechápal to. Vše se to seběhlo moc rychle. Václav, zbraň, Veronika. Sesunul se na zem a plakal.
Ještě před tím, než pro Václava přijela sanitka, vzal mu z ruky zbraň a schoval ji. Poprosil Veroniku, aby se nikomu ani nezmiňovala o tom, že měl u sebe pistol a mířil na něj. Sanitka odvezla Simona do nejbližší nemocnice, kde mu ošetřili hlavu a hospitalizovali na dva dny.
Vernisáž se pomalu blížila ke konci a Simon se to všechno snažil vypustit z hlavy. Avšak když jeli domů, byl zamlký a doma šel ihned do postele, aniž by se pomiloval s Veronikou. Avšak nespal. Přemýšlel nad tím, co se dnes událo. Věděl, že Václava ztratil na dobro. Najednou k starému příteli začal cítit nenávist, chtěl ho přeci zabít! Tak nějak ho chápal, ale stoupala v něm zlost.
Celou noc nespal. Ráno vstával brzy. Beze slova si udělal kafe a odešel z domu. Zamířil ke svému stříbrnému BMW a nasedl do něj. Nastartoval a rozjel se směrem k centru s jasným cílem, navštívit Václava v nemocnici. Cesta zabrala asi deset minut, když dojel k nemocnici, zastavil na veřejném prakovišti a vystoupil z auta. Rychlým krokem se vydal k vchodu a poté, co jej vrátný nasměroval k Václavově pokoji, téměř běžel.
Do místnosti vstoupil bez zaklepání. Václav byl na pokoji sám a vypadal, že se zrovna probudil. Hlavu měl ováznou a vypadal rozespale. Když dovnitř vtrhl Václa, lekl se a cuknul sebou. Neřekl však ani slovo. Simon přistoupil k posteli, kde Václav seděl, teď zcela probuzený a zíral na něj. Potom vytáhl ruku z kapsy, svírajíc malou, černou pistoli. Bez jakékoli změny ve tváři ji přiložil Václavovi ke spánku. "Je mi to líto.", zalhal a zmáčkl spoušť.

Něco jako úvod

18. května 2014 v 17:28 | Náměsíčná |  Deník
Včera jsem si založila blog... Abych to správně pojmenovala tak bych měla napsat další blog... Ale já napíšu jen blog, protože se chci od těch minulých odříznout. Ne, že bych je opouštěla nadobro, to ne. Na to jsou až moc velkou čásní mne samé, ale i to je občas lepší nevidět.
Prostě chci začít znovu pěkně od začátku a nechat ty předešlé blogy tak jak jsou... A tohle je ono... S názvem wanna be rain ... Ani vlastně nevím jak mne to napadlo... Ale většinou ta jména která si plánuju jsou už obsazená, a vždycky mne naštve to vyskakující okénko při registraci nového blogu: toto jméno je již použito... a bla bla bla.. A to si vždy myslím jak to není originální. A ono neni.
Tenhle článek začadím pod rubriku Deník. Vůbec nevím jak moc často budu tento blog aktualizovat a jak jej budu vést. Mám takovou matnou představu s motem V jednoduchosti je síla. A v tom smyslu jej i tak nějak vést. Takže nějaké ty povídky, fotky a deník... Také se pokusím reagovat na téma týdne, bude-li to možné a budou-li nápady.
Ach ano, ty nápady. Ty mi poslední dobou celkem dochází. Myslím že tak před rokem, dvěma jsem jich měla 100x víc než teď. Když chci začít psát povídku, nevím absolutně o čem. Nebo se v ní zapletu tak, že mě přestane bavit. Nedokázala jsem si vytvořit žádný vztah k některé z mých postav, a závidím autorům, který takový platonický vztah mají...
A pak mám také období, kdy nemám v hlavě vůbec nic. Jen prázdno, nejde mi na nic myslet. Je to tím, že mi je tak líp? To všechno na co jsem už myslela a to všechno, co mne ranilo. Vadí mi, když mi někdo poruší to ticho, co mám kolem sebe a potom to nejsem já. Uvědomuji si to, ale nepřipouštím. Nevím kdo jsem. Co budu. Ale sama sobě se nelíbím... To jaká jsem, mé reakce, to jak mluvím, jak vypadám... Není to nenávist, ale chtěla bych být jiná.. Rozhodně nepatřím mezi ty, co by pro to zemřeli...
Ale na první článek na tomhle blogu je to až až z mé duše a to jsem nechtěla.. Prostě jen takový úvod a pak je z toho tohle?!
Takhže tímto zahajuji fungování novéhlo blogu:) Nechť se líbí...